Ústí nad Labem: jako den a noc

Připravil Robin Drahoňsky | Květen 2019 | golfdigest.cz

Dvě naprosto odlišné devítky, to dokáže každému nabídnout osmnáctka v Ústí nad Labem. Ta první – a v tuto chvíli taktně pomlčme o výstupu na kopec k sedmému odpališti – vede v podstatě po rovině okolo jezera. Ta druhá naopak šplhá vysoko nad klubovnu. Tento fantastický kontrast dokáže překvapit i zkušeného hráče.

Terasy jsou dnes spojeny dálnicí s Prahou, odkud sem dojedete ani ne za hodinu, ale stále zůstávají tak trochu ve stínu známějších golfových areálů. Přesto dokážou nabídnout víc než mnohé z nich. Za rozumnou cenu zde můžete nejen celý den hrát, ale nezklame vás ani kvalita, rozmanitost
a možnost vyzkoušet si hned několik herních strategií najednou. Bonusem pak může být hravost a celková zábavnost všech jamek, které prověří vaše strategické myšlení. Variant je vždy několik a všechny mohou být správné. Měnit se bude jen riziko, které si tak svým plánováním hry určíte sami.

Jako je kouzelné nová hřiště poznávat, je stejně kouzelné pozorovat hráče,
kteří na vám známých jamkách hrají poprvé. Vzali jsme proto do Ústí nad Labem jednoho z našich nejlepších profesionálů ALEŠE KOŘÍNKA a po hře ho vyzpovídali. Právě on teď tedy popíše své dojmy ze zdejší osmnáctky,
nebo chcete-li, dvou odlišných devítek.

SKÓROVACÍ A ZÁBAVNÁ

První devítka je dobrá, taková na pohodu. Na všech jamkách se dají využít minimálně dvě strategie: Hra jen na jistotu železy, nebo z odpaliště driver, ale tím také třeba ztratíte hodně míčků. Zvlášť když to tady dobře neznáte
a nevíte, kam přesně hrát. Teď už vím, že příště bych hrál trochu jinak. Každá jamka je jiná a všechny jsou hodně technické, se spoustou vody a možností různých strategií hry. Nejhezčí jamka? Všichni říkají, že tříparová čtyřka. Je to výzva pro všechny, kdo hrají z bílých odpališť. I pro nás, kdo hrajeme dlouhá železa, je to nepříjemné. I sebemenší chyba je potrestána. Čtyřka je tedy hezká, ale mně se hodně líbí i devítka, tak, jak je řešená.
Dá se hrát pěti různými způsoby, ale pro mě je nejlákavější představa hrát
první ránu na green. Řekněme tedy, že nejhezčí je čtyřka, nejzajímavější devítka. Co ještě o první devítce říct? Hřiště je dobře hratelné pro kohokoliv, je dobře značené a přehledné. Jen je potřeba přijet v dobrém rozmaru a nesnažit se ho rozstřílet, jinak se ani nedostanete z týčka. Dovedu si ho představit nastavené pro profesionální hráče. Asi ne pro evropské série, ale česká tour při rychlejších greenech úplně s přehledem. Je to zvláštní – nikdo
dnes nechce, aby mu hráči hřiště rozstříleli, na druhou stranu je to jen otázka managementu, co od hráčů chtít. I kdyby na tour za tři dny zahráli 15 ran pod par a řekli si: „Bylo to super – spousta birdie, spousta eaglů.“ [Aleš mimochodem z bílých odpališť zahrál eagle na třinácté jamce, blízko mu byl i na deváté a birdie jsme ani nepočítali, pozn. red.] Bylo by to dobré pro diváky, kteří by viděli, že i česká špička umí hrát útočný golf a hodně skórovat. Všichni dnes chtějí těžká hřiště, ale z mého pohledu to je hloupost. I profesionální hráči raději jezdí na hřiště, kde mají šanci zahrát birdie,
než na hřiště, kde na každé jamce zachraňují par. To diváky ani hráče nebaví. Proto je Ústí, minimálně první devítka, tak zábavné. Můžete útočit a být za to odměněni.

KOPCOVITÁ VÝZVA

Druhá devítka? Řekl bych jako den a noc. Oproti první devítce to je úplně jiné hřiště. Z jamek po rovině okolo vody najednou zamíříte „do hor“. Jako lusknutím prstů tu jsou velká převýšení a prudká stoupání. Na prvních devíti jamkách máte šanci přemýšlet, na druhých máte v podstatě jen jednu
možnost: vypracovat si pozici s dobrým výhledem na green. Pro mě jako hráče to bylo každopádně mnohem zajímavější a zábavnější. První devítka je přátelská, druhá sportovní, kde musíte víc pracovat s hlavou, mnohem
větší výzva. Nejhezčí jamka? Mně se osobně hodně líbila kombinace jamek č. 12, 13 a 14. Dlouhý par 5, drivovatelný par 4 a nádherný par 3. Mám rád pary 5, kde po dobrém drivu přijde odměna v podobě možnosti hrát druhou ránu na green, i když má jamka přes 500 metrů. Následuje par 4, kde můžete útočit první ranou na green, i když v turnaji bych asi raději volil opatrnější strategii. Těch rizik okolo greenu je poměrně dost, ale proč to nezkusit a nenechat se zlákat vidinou puttu do eaglu? A nakonec nádherný par 3 z kopce dolů na relativně velký green vedle vody. To je asi opravdu nejhezčí jamka na hřišti, to je jamka, která u mě jasně vyhrála. [Aby ne, když Alešovi chyběly asi dva centimetry k tomu, aby si do karty hned po eaglu zapsal hole-in-one, pozn. red.]

OSMNÁCT A DOLŮ

Pro bogey golfi sty je Ústí určitě velká výzva. Když se vcítím do jejich role, pak si dovedu představit, že to pro ně bude o první ráně, aby se dostali bezpečně do hry, a pak pro ně hřiště nebude tak těžké. Konzistentní hra z týčka bude pro bogey hráče znamenat odměnu, zahrají zde dobrý výsledek a hřiště se jim bude líbit. Terasy nejsou hřištěm, které by vás mělo prvoplánově trestat. Jamky jsou přehledné, a pokud nebudete hrát bezhlavě jen driverem, dostanete šanci je bez problémů projít. Když budete bez rozmyslu tlačit na výsledek, půjdete si po první devítce koupit nové míčky.

OSMNÁCT A NAHORU

Většina těchto hráčů hraje z týčka železa, pro ně by hřiště nemělo být tak těžké, ale problém může přijít u hry okolo greenů a hlavně na nich. Greeny jsou hodně modelované a při vyšší rychlosti se na nich může spousta začínajících hráčů velmi potrápit. Každopádně bych jim právě tohle hřiště doporučil, aby si procvičili přihrávky a hru na greenech. Není mnoho takto chytře postavených hřišť, kde si můžete vyzkoušet vše, včetně hry ve svahu.

JDE TO I BEZ KOLÍKŮ

Co mě osobně na hřišti překvapilo, byla absence vzdálenostních kolíků. Ono obecně těch barevných dřevěných tyček na hřišti hodně ubylo, a je to dobře. Možná je to trend a snaha hřiště pročistit. Nestrašit hráče už dopředu a na dálku, a nechat je hrát. „Poté, co jsme viděli několik hřišť v zahraničí, tak se od kolíků hodně upouští a hřiště se od těchto nepřirozených prvků čistí,“ vysvětluje manažer hřiště Tomáš Kodrle. „Vzdálenosti ke greenu máme značené na fairwayích a každý už dnes má měřák nebo hodinky. Navíc hodně hráčů dělá to, že když jim kolík ve hře vadí, tak ho ze země vytáhnou a nevrátí na stejné místo. Za tři dny pak vzdálenosti neodpovídají a hráče matou.“ Možná se jednou dostaneme na hřiště tak, jak tomu bylo kdysi nebo jak to funguje třeba na soukromé osmnáctce Casa Serena: Voda je voda a les je les, kolíky nepotřebujeme. – RD.